Existuje výtah, kde jsou k sobě lidé slušní a tváří se vesele. A ten výtah je v budově kde sídlíme.
Hodně se mluví o firemní kultuře a jak je důležitá, aby firma rostla a prosperovala. Je zajímavé, že to stejné by se dalo říci i o budovách, čtvrtích, městech a státech.
Například města, kde na každém rohu leží psí lejno, stojí dealer, nebo hromada odpadků a lidé na sebe neustále troubí a sprostě pokřikují zpravidla dosahují menší prosperity než města, kde tomu tak není. Můžete si říci, je to o lidech, ale je to staré dilema “slepice nebo vejce”.
Výtah v našem sídle je toho důkazem
Tento výtah se nijak neliší od běžných moderních výtahů. Přivítají vás velké nerezové dveře, které vás, když do nich na poslední chvilku strčíte ruku, nepřiskřpínou. Zadní stěnu zdobí veliké zrcadlo, abyste se po ránu mohli podívat, jak jste krásní a na nerezových bocích výtahu vesele poskakuje reklama na víno v malém LCD přehrávači. Na první pohled je to výtah jako každý jiný.
Existuje tu ale jednoduché pravidlo. Lidé se v něm zdraví i když se vůbec neznají, rozloučí se když odchází, a s odvážnými slovy “na schledanou” očekávají, že se ještě někdy uvidíte. Tahle slušnost se pak drží ve všech patrech (kromě garáží) celý den, než z výtahu zase nevystoupíte.
Je to docela zajímavý psychologický jev. Ani ne tak proto, že by to ve výtahu, kde se často tísní “tělo na tělo” šestice lidí, bylo něco neobvyklého. Zajímavé to je proto, že když stojíte před výtahem v chumlu těch stejných lidí, ani o sebe nezavadíte pohledem, v žádném případě se nezdravíte.
Výtah je prostě hranice, kde se lidé v tomto office centru rozhodli, že budou slušní – respektive zdvořilí.
Otázka k zamyšlení je, proč ne už na recepci. Nebo již u vchodu do office centra? Co takhle začít dříve? A jde to vůbec dneska? Mám pozdravit když nastoupím do metra? Má cenu pouštět tu slečnu sednout, když mě stejně vyfákne, jak nějakého předpotopního trolla? Půjde Babiš do vězení? Co na to Jan Tleskač?