Asi všichni znáte pohádku o Otesánkovi. Snědl jsem mámu, snědl jsem tátu a tebe, tebe taky sním… To všechno udělá Otesánek i rodičům, kteří o něj s láskou pečovali. Teď si za Otesánka dosaďte Ekonomiku. O ekonomiku jsme se původně starali, abychom se měli dobře. Pracovali jsme tvrdě, dlouho a ekonomika rostla.
Živili jsme ji svou prací, umělou produktivitou, která nám umožnila vesele růst co do počtu starostlivých rodičů mravenečků, kteří živí Otesánka ekonomiku. Spolu s tím narostla populace do nevídaných rozměrů. Ostatně není náhoda, že populace tak enormně vyrostla až v době, kdy se ekonomiky začaly spojovat do jednoho propojeného globalizovaného celku.
Nyní se karta obrátila. Ekonomiku již člověk, lidé, státy, národy nejsou schopni zvládnout. Naopak ekonomika pozřela vše, co dělalo člověka člověkem. Položte si otázku, dobře se nad ní zamyslete – Co se stane, pokud ekonomika přestane růst? Ano, již jsme to zažili v roce 2008, ale jen z rychlíku. Bylo to malé škrábnutí.
Jsme stroje, které pracují pro ekonomiku, aby mohla růst. Měli bychom se zamyslet nad tím, že v určitém bodě již pro ekonomiku nedává smysl „vytvářet větší počet stejných strojů“, mnohem lepší je pro ni vytvářet efektivnější a produktivnější stroje. Bohužel pro nás, člověk jako stroj se blíží svým maximálním kapacitám a bude nahrazen novějším modelem. Stroji s prvky umělé inteligence.
A ne, neměli bychom ztrátu zaměstnání a následné přirozené snižování populace lidí mít za zlé strojům. Ostatně vidíme to již v Japonsku. Můžeme to přisuzovat sobě, jako špatnému rodiči, který vykrmil nevychované a nenažrané dítě jménem Globální ekonomika.
Biologie uznává jednu zajímavou pravdu, co není potřebné a co se nevyvíjí to zahyne. Možná rozvíjíme své okolí, ale rozvíjí se dnes člověk? A je ještě potřebný pro někoho dalšího?